Při návštěvách měst se toulají po hřbitovech, čtou nápisy na náhrobcích a spřádají osudy lidí, kteří zde leží. Extrémem i v této části lidské populace jsou tzv. temní turisté. Jsou to lidé, kteří rádi navštěvují místa hromadných katastrof, pohřebiště obětí genocidy, místa spojená s mučením a zabíjením, ale i místa současných válečných konfliktů, nad kterými se ještě vznáší pach střelného prachu a krve. To, co jiným přináší ponuré a nepříjemné pocity je pro ně stejně kvalitní zážitek, jako pro jiné prohlídka významné barokní památky. Ne každý si dokáže představit, že by rád navštěvoval tak morbidní prostředí, ale lidé, kteří to dělají k tomu mají své důvody a svůj zájem nepovažují za nic mimořádného.
K takovým místům patří třeba bývalé koncentrační tábory a místa spojená s holocaustem. Zájem o ně vzbudil Steven Spielberg svým oscarovým filmem „Seznam“. Lidé se chtěli seznámit s podněty, které byly inspirací pro natočení filmu. Při své návštěvě mohli vidět rozdíly mezi filmovou romantikou a tvrdou skutečností. Předměty, které jsou v prostorách koncentráků vystavené hodně vypovídají o neskonalém utrpení, ale také o lidské síle obětí.
Zájem návštěvníků přitahují ale také kambodžská pole a památník, kde jsou vystaveny fotografie obětí genocidy tisíců lidí vlastního národa, místa velkých leteckých katastrof, gulagy nebo japonská Hirošima.
Dalším místem, které se stalo předmětem zájmu turistů je newyorské Ground Zero - památník teroristických útoků z 11. září 2001 nebo oblasti postižené vlnou tsunami. Návštěva zde je o to přitažlivější, že na rozdíl od míst dřívějších tragédií a holocaustu, o nichž víme jen z doslechu, jsme útoky z 11. září nebo důsledky vlny všichni viděli na televizní obrazovce a lidé postižení těmito tragédiemi žijí a ještě dlouho budou žít. Považujeme se tedy takřka za přímé účastníky a o to je návštěva přitažlivější a více vzrušující. Návštěvníci si zde mohou takřka sáhnout na současnou historii a vzrušuje je i představa, že by zde mohli objevit něco nového a dosud neobjeveného.
Ti, koho neuspokojuje ponurost a krvavá historie míst minulých tragédií, se hromadně vrhají na tzv. válečnou turistiku. Navštěvují místa právě probíhajících válečných konfliktů bez ohledu na nebezpečí, kterému se zde vystavují. Svůj cíl zdůvodňují různě. Zájem o památky a historii, vědecký zájem, hledání pravdy nebo možností porovnání poskytovaných informací se skutečností.
V podstatě jde však většinou o adrenalin a nevšední zážitky, protože takové turisty najdeme hlavně na místech, která jsou zvláště nebezpečná. Patří sem Irák, Afghánistán, Pákistán, Somálsko nebo Zimbabwe. Žádná pojišťovna je nepojistí, protože se dobrovolně vystavují velkému nebezpečí, jehož míru nikdy nedokážou odhadnout.
Zájmu o tento styl turistiky využili i podnikatelé v cestovním ruchu a zařadili místa spojená se strachem, smrtí nebo ozbrojenými konflikty do zvláštních nabídek, které slibují také autentické zážitky.
Jak jsem již řekli, k návštěvě těchto ponurých nebo nebezpečných míst má jistě každý své vlastní důvody, které jsou odhaleny často právě při pobytu. Pokud je to skutečný zájem, můžeme je pochopit. V živé paměti však máme všichni informace o lidech, kteří jsou schopni se při katastrofě vyfotit s těly obětí, což už je už méně pochopitelné. Je taky pravda, že tito lidé, když je zasáhne nebezpečí, které nedomysleli, nejvíce křičí a požadují ohledy. Tady by se dalo říci asi jediné: „Každý svého štěstí strůjcem“. Plavu-li daleko do moře, mohu se utopit, jsem-li v oblasti válečných konfliktů může mě zasáhnout kulka nebo se mohu stát zajatcem a chlubím-li se fotografií, na které pózuji u těla letecké havárie, mohu ztratit přátele.
