Na počátku kariéry vytvořili OSKAR, MAX a VIKTOR klaunskou skupinu Busters. Jejich klauniády představovaly ostrůvky svobody uprostřed nehybné bažiny rezignace v komunistickém režimu bývalého Československa. Pak se však mezi třemi klauny cosi vážného odehrálo. Jak se ukáže, národem milovaní klauni se mezi sebou nedokážou vystát.
Nyní se Oskar vrací po třiceti letech z emigrace, aby v Praze uzavřel svoji uměleckou kariéru. Setkání s bývalými přáteli vede k nevyhnutelné vzájemné konfrontaci. Osud jim tak nabízí ještě jednu šanci, jak to naposledy pořádně roztočit. I po třiceti letech otázka zůstává stále stejná: Kdo se bude smát naposled?
Natáčení náročného evropského koprodukčního filmu probíhalo tři měsíce v Čechách, Lucembursku i Finsku. A Viktor Tauš přiznává, že v tomhle maratonu se mu pro jeho vlastní životní zkušenost podařilo objevit pověstné hrabalovské „perličky na dně“. „Jsou jimi české filmové štáby. V kontextu štábů jiných evropských zemí jim na filmu záleží, nepředstavuje pro ně jen práci. A to přesto, že tak jako ostatně Češi již po staletí, za svoji práci dostáváme méně peněz než v jiných evropských zemích. Tyto skutečnosti spolu se schopností pracovat v mezinárodních štábech paradoxně vytváří naši identitu, pro kterou jsou české štáby tolik žádané po celém světě,“ chválí bezmezně své spolupracovníky Viktor Tauš, který se musel vyrovnat nejen s mezinárodním babylonem za kamerou, ale i se sladěním herců různých národností před ní.
„Stále jsem musel myslet na to, že Didiera Flamanda budeme muset dabovat, a tak jsem se nakonec vrátil ke staré metodě, kterou používali třeba režiséři ,spaghetti westernů´. Spočítáte slabiky v domácím jazyce a zahraniční herec pak hraje místo textu čísla. Didier Flamand dokázal dát do těch čísel takovou emoci, že to bylo až neskutečné.
Filmový štáb nečekal, že je někdo rozesměje tím, že před nimi napočítá do dvaceti. Tuto techniku jsme samozřejmě předem testovali a český text sedí dokonale,“ vypráví režisér.
