Vyučil se zámečníkem, protože měl velké nadání pro mechaniku a začal pracovat u dráhy. A kdyby nevypukla válka, možná bychom dnes obdivovali jeho talent v souvislosti se železnicí, nebo jinými mírovými vynálezy. Byl ale povolán do armády a když měl možnost se seznámit s výzbrojí Rudé armády, začal se zajímat o zbraně. Ten muž se jmenuje Michail Timofejevič Kalašnikov a jeho samopal zanechal své stopy ve významných válečných konfliktech novodobých dějin jako spolehlivá a levná zbraň.
Kalašnikov, již jako válečný řidič tanku, navrhl některá vylepšení výzbroje a další měl připravena, ale v době válečné vřavy nebyl o jeho vynálezy zájem. Zázemí se muselo zabývat rychlým zásobováním fronty a nezbýval čas na výrobu nových prototypů. K tomu, aby mohl Kalašnikov své nápady dále rozvíjet mu paradoxně pomohlo těžké zranění, které jej vyřadilo z bojů a umožnilo mu v zázemí nastudovat informace zbraních.
Při tomto studiu si Kalašnikov uvědomil, že nebude úspěšný, pokud nebude vycházet ze specifických podmínek své země. Byl si vědom nedostatků sovětských výrobních závodů a nedostatečné kvalifikace dělníků a věděl, že musí vytvořit zbraň, která bude spolehlivě fungovat i v případě, že nebudou dodrženy parametry dané požadavky jemné mechaniky nebo dojde k chybám při výrobě či použití méně kvalitních materiálů. Jen u dvou částí jeho samopalu se proto požaduje přesnost a to je hlaveň a závorník.. Jinak se jedná o zbraň, která vydrží jakékoliv zacházení i přesto, že hlavním výrobním nástrojem při jejím vzniku bude třeba i kladivo.
Kalašnikov se při vývoji samopalu inspiroval německou útočnou puškou StG 44, která byla používána na konci 2. světové války a která při střelbě využívá tlaku prachových plynů odebíraných z hlavně prostřednictvím plynového kanálku. Je poměrně snadno ovladatelná a velmi odolná.
Zbraň se ukázala jako spolehlivá a Kalašnikov dostal možnost povést vylepšení zbraně v Moskevském leteckém institutu. Samopal se již využití ve Velké vlastenecké válce nedočkal, jeho vývoj probíhal až do roku 1947, vyrábět se začal v roce 1949, kdy se jako typ AK 47 začal vyrábět v Iževské zbrojovce „Motozavod“. Jen v Rusku bylo vyrobeno přibližně 35 miliónů kusů.
I přes její jednoduchost však byly s výrobou problémy a tak byly plány na počátku padesátých let předány členským státům Varšavské smlouvy, kde se pak samopal začal vyrábět.
Původní verze AK-47 je zatím nepřekonaná díky výborně řešeným prvkům - především závěru, který umožňuje automatické nabíjení nezávisle na tom, vystřelí-li nábojnice. Navíc nepotřebuje žádnou speciální péči. Složit, rozebrat i namazat součástky hadrem a vyčistit hlaveň za pomoci jednoduchého nástroje se naučí i dítě. Je to kompaktní a robustní zbraň, střílí jednotlivými ranami i dávkami s přijatelnou přesností na vzdálenost takřka 300 metrů.
V roce 1959 byla provedena modernizace, začala se vyrábět odlehčená verze. Počátkem šedesátých let byla Sovětská armáda vyzbrojena sadou kulometů PKS (pěchotní), PKB (na obrněných vozidlech) a PKT (tankový), sestrojených rovněž na bázi AK-47.
Užívání samopalu Kalašnikov dosáhlo masových rozměrů. Využívala jej vojska celé Varšavské smlouvy. Jen Československá lidová armáda měla svou vlastní zbraň – samopal vzor 58, který má s kalašnikovem pouze společnou munici. Američané ve Vietnamu jej měli raději než vlastní zbraně M16, samopaly se prodávaly na Střední východ, dnes jsou ve výzbroji nejpočetnější armády světa v Číně. Staly se dokonce součástí státního znaku nebo vlajek v některých afrických zemích.
V šedesátých letech začaly s výrobou kalašnikovů také odpůrci SSSR. Moskva nemohla dělat vůbec nic, protože nikdo nenechal samopal patentovat a nestalo se tak dodnes. AK-47 se tak vyrábí v desítkách zemí, mezi které patří hlavně místa častých konfliktů jako Írán, Libye, státy bývalé Jugoslávie, Egypta, Severní Koreje nebo Číny či Pákistánu. Podle místa výroby je různá i jejich kvalita.
Znalci zbraní často používají označení AK-47, ale mají na mysli novější, vylepšený typ AKM, který se začal vyrábět v roce 1959 a který je mezi množstvím variant nejznámější a dosud používaný. Současná ruská armáda je vyzbrojena modernizovanou verzí AK 74.
Michail Kalašnikov je dnes hlavním konstruktérem, generálem a konzultantem firem. Na AK 47 nevydělal nic. Na svoji zbraň neměl, díky režimu, ve kterém žil, patent, žije dodnes jen ze státního důchodu, přestože na jeho vynálezu bohatnou výrobci i státy.
