První úchop
Něco podobného jsem zažil při testování téhle „jé-es-á-dvacítky“. Prostě ji stačilo vzít do ruky a hrát. A ona se už sama postarala o to ostatní. Tvar je klasický, kytaráři si pohráli s vybráním pro snazší přístup k vyšším polohám. Dole tak vznikl elegantní „antioblouk“, zakončený ostrým růžkem. Nepoškrábe, ale úplně bezbolestný taky není, pokud o něj nešikovně zavadíme. Hezkým prvkem je perleťové vykládání.
Při podrobnějším průzkumu je patrné pečlivé zpracování. Vše do sebe hezky zapadá, celkové provedení je příkladné. Škoda, že chybí pickguard. Při hře trsátkem jsem měl strach, abych to elegantní tělo nepoškrábal. Nástroj je dodáván s kvalitním pevným pouzdrem, ale vejde se i do standardního futrálu (osobně ověřeno).
Pocity
Nebudu uvádět technické údaje, všechno je dole v tabulce. Zkusím popsat pocity. Kytara je příjemně „těžká“. Ne, není to žádné pětikilové závaží, ale poctivá váha dává pocit, že nástroj něco vydrží. Hmatník má rozměry tak akorát. I s většími prsty se dají zahrát složitější akordy, aniž by se jeden druhému pletl do cesty. Včetně obávaného A dur (ano, toho ve druhé poloze, jenž zní u táborových ohňů). Krk je rychlý, má příjemný profil, zespodu vypadá à la Gibsonka. Pohodlně si zahrajeme až někam k patnáctému pražci. Pak už je dostupnost horší, i když díky vykrojení se dá dostat až někam ke dvacátému. Kytara dle očekávání perfektně ladila v celém rozsahu.
Sruny měly na testovaném kousku docela vysoký dohmat. Na dvanáctém pražci jsem naměřil nějaké čtyři milimetry. Osobně mám raději nižší dohmat, přeci jen je to větší pohodlíčko. Šroub výztuže vypadal dobře dostupný, ale neodvážil jsem se vyzkoušet.
Ladicí mechaniky Grover jdou příjemně otáčet, hezky se drží, převod je spíš jemnější. Ze začátku bylo znát osazení novými strunami, chtělo to častěji dolaďovat. Po pár dnech si vše sedlo.
Na strunách
Když se hrábne do strun, zní to na první pocit tak nějak nenápadně, snad až obyčejně. Barvě zvuku nic nechybí, nic z něj nevyčnívá. Až po chvíli si uvědomíme, že ta „obyčejnost“ je to hlavní. Protože takhle by kytara měla znít. JSA má samozřejmě plný tón, harmonický a barevný. Ale přitom není nijak zbytečně nápadný. Nevyčnívají ani basy, ani výšky, je tam všechno namícháno ve správném poměru. A to je to hlavní, co se mi na testovaném kousku líbí: pevný zvuk a vyváženost.
Je fajn vnímat, jak nástroj reaguje, když hrajeme: Slabě, silně, nehty, prsty, trsátko; nástroj zní pokaždé jinak. Ta spousta barev a výrazů je inspirativní. A konečně dynamika. Nástroj zní sám o sobě hlasitěji než „průměrná“ kytara. Při hře trsátkem se už dalo dosáhnout pěkného kraválu. Výrobce nešetřil, osadil JSA z výroby kvalitními strunami a na zvuku to bylo znát.
Při testování jsem nenarazil na žádnou neplechu. Pevný a barevný zvuk spolu s tím, že vše šlo samo na první dotek, dávalo pocit samozřejmosti. Ale stačilo si chvilku zahrát na nástroj z nižší cenové hladiny a hned bylo jasno: Tohle je akustická kytara s velkým A - teda vlastně JSA.
